Třebaže vystudoval textilní návrhářství, rozhodl se živit hudbou. Už v raném mládí začal skládat podnětné písně, kterými zásoboval uznávanou brněnskou skupinu Synkopy 61, ale orientoval se na progresivní rock. Po zahraničním angažmá nastoupil do Synkop 61, které umělecky velmi posílil nejenom jako autor, hráč na klávesové nástroje, ale i jako vynikající zpěvák forsírovaného tenoru. Působil v artrockové skupině M Efekt a v osmdesátých letech byl uměleckým pilířem přestavěných Synkop. Měl jsem to štěstí se s ním seznámit a literární spolupráce z nás udělala kamarády… a jmenoval se Oldřich Veselý.
OLDŘICH VESELÝ
aneb Lehce zasmušilý kumštýř famózního hlasu
Narozen 13. listopadu 1948 v Brně. Zemřel 17. ledna 2018 v Brně.
Potichu odejdu ze světa, kterému zdám se tak cizím,
tam kde svítí moje planeta, beze stopy zmizím.
Příteli tiše stůj vedle mě, zima teď na duši je mi,
zatímco já stoupám od země, hvězdy se snášejí k zemi.
Mám svoji víru, že každou vteřinou,
miliony sluncí, ve vesmíru jsou.
Had pískem plazí se tiše, vkrádá se jako smrt do spánku,
odcházím o vesmír výše, planeto ‒ květino ‒ beránku.
Mám svoji víru, že každou vteřinou,
miliony sluncí, ve vesmíru jsou.
Mám svoji víru, že každou vteřinou,
miliony srdcí, ve vesmíru jsou.
Mám svoji víru, že každou vteřinou,
miliony srdcí ve vesmíru jsou.
MARTIN KOLÁŘ ‒ Malý princ 1993
Narozen v rodině technického úředníka. Už v dětství se u něho projevovaly výtvarné sklony. Rád maloval a překvapoval svoje okolí na kresbách technickými detaily. Po absolvování ZDŠ začal studovat v roce 1963 v blízkém sousedství Střední průmyslovou školu textilní – výtvarný obor. Vedle výrazného výtvarného talentu projevil i hudební nadání. Krásně zpíval, a protože měl dokonalý hudební sluch, začal chodit do soukromých hodin výuky hry na klavír. Vydržel tři roky. Nástup bigbítu pro něho znamenal impuls založit podle vzoru anglických skupin kapelu podobného ražení i na střední škole. Protože v té době u nás dozníval twist a dixieland, nebyla orientace na bigbít zprvu tak jednoznačná. Jasnější už to bylo ve skupině Blue Invention.
Na škole se celoživotně spřátelil s o tři roky starším Jiřím Rybářem, který byl už v té době bubeníkem v Brně uznávaných Synkop 61. Tato kapela sice byla pod vlivem britských skupin Hollies, Searchers, Tremeloes, Dave Clark Five, ale stále usilovněji hodlala zařadit do svého repertoáru vlastní česky zpívané skladby. Veselý začal komponovat první písně a přes Rybáře začal nabízet kapele svoje vlastní skladby. Ty se líbily a tak se zanedlouho stal Veselý „dvorním dodavatelem svých písní“.
V roce 1966 se skupinou Synkopy 61 odcestoval do Polska, kde skupina úspěšně vystoupila v mezinárodní konkurenci v Gliwicích, kde vyhrála první místo. Vystupovali i v Katowicích a zúčastnili se do té doby u nás nevídaného studentského majálesu.
Na I. československém beatovém festivalu v pražské Lucerně v prosinci 1967 slavily Synkopy 61 úspěch s jeho písní Suita pro J. S. Bacha, ke které napsal i text. O rok později, na II. československém beatovém festivalu a opět v prosinci 1968 v Lucerně získaly Synkopy 61 druhé místo za Veselého píseň Casanova.
Když na jaře vyšel skupině první singl (split) Válka je vůl (hudba Oldřich Veselý a text František Jemelka), rozhodl se Veselý opustit špatně placené místo textilního návrháře a odešel na volnou nohu. Jeho ambicí bylo skládat písně a hrát a hudbou se uživit.
Po nějaké době pochopil, že na volné noze by zemřel hlady a tak se nechal zaměstnat zprvu jako závozník a poté jako řidič u MÚNZU (Městský ústav národního zdraví) při rozvozu a svozu prádla v Brně a jeho okolí.
V roce 1969 zakládá skupinu Great Music Factory. Tohle sdružení hledalo hudební východiska v dobovém progresivním rocku. Kapela používala dvoje klávesové nástroje, rytmiku, kytaru a později příčnou flétnu. Název vznikl parafrázováním skladby Great Noodle Factory od skupiny Traffic. Její sestava: Oldřich Veselý (varhany, zpěv), Jiří „Ghost“ Opluštil (klavír, zpěv), Zdeněk „Basák“ Pospíšil (kytara), Jiří „Sisel“ Pospíšil (baskytara) a Valerij Doležal (bicí nástroje). Později skupinu opustil kytarista Pospíšil a na jeho místo přišel David Kafka (kytara, flétna). Skupina měla ve svém repertoáru skladby Bluesbreakers, Spencer Davis Group, Traffic, Cream, Jethro Tull, Keef Hartley Band, Doors, Totálně přepracovali od Beatles skladby Can´t Buy Me Love a Slow Down ve vokálních a instrumentálních partech….. Třebaže skupina cíleně pracovala na zprofesionalizování a dokonce úspěšně složila profesionální zkoušky, hudebníci pochopili, že se ryzím bigbítem jen tak neuživí.
V letech 1971 až 1973 byl Oldřich Veselý vybrán rakouskou uměleckou agenturou Siegfried Plonner do zájezdní skupiny, pojmenované Atlantis, a se souhlasem našich kulturních orgánů působil v letech 1971 až 1973 v Rakousku v sestavě Ivo Křižan (kytara, zpěv), Oldřich Veselý (varhany, zpěv), Miroslav Ryška (baskytara) a Terry Hanák (bicí nástroje). Když Křižan využil cesty do Rakouska k emigraci, došlo k několika peripetiím a nakonec byl jako kytarista obsazen Jiří Matyáš. Po Ryškově odjezdu do Československa ho nahradil baskytarista Pavel Pelc, pozdější člen Progres 2 a Futurum. V Rakousku získal Veselý cenné zkušenosti, nakoupil si aparaturu a italské varhany GEM. Na podzim 1973 se vrátil do Československa za poměrně nepříjemných okolností, které začaly šikanováním pohraniční celní správou….
Návrat do Československa byl ale pro Oldřicha Veselého provázen krajní nepříjemností. Společně s kamarády oslavovali jeho příjezd v Sekt Baru Venuše a pak se kymácivou chůzí námořníka vypravil k noční tramvaji. Na hlavní tepně brněnského centra, České ulici byl ale zastaven a kontrolován dvěma příslušníky Veřejné bezpečnosti. Veselý ani neřval, nemlátil do výloh, ani nemočil na veřejném místě, ale měl dlouhé vlasy. Při kontrole dokladů se ale kymácel a přitom nešťastně zavadil menšímu příslušníkovi o rameno a strhl mu nárameník s hvězdičkou. Podle tehdejších zákonů to byl útok na veřejného činitele a Veselého čekal soud. Hrozil mu vysoký trest za „napadení“. Naštěstí předseda senátu byl rozumný člověk, a když nechal udělat Veselého psychologický profil, zjistilo se, že „násilník“ je introvert, který nemá násilnické sklony. Nicméně i tak dostal 18 měsíců podmínku, což ho vnitřně ničilo….
Koncem roku 1973 úspěšně vystoupil jako host Synkop 61 na jejich památném koncertě v brněnském divadle Reduta a od ledna 1974 jako standardní hráč Synkop 61. Kapela hrála tehdy v sestavě: Petr Směja (kytara, vokál), Michal Polák (sólový zpěv, percussion), Oldřich Veselý (varhany, klavír, sólový zpěv, vokál), Pavel Pokorný (varhany, klavír, elektrické piano, sólový zpěv, vokál), Jan Čarvaš (baskytara, zpěv, vokál) a Jiří Rybář (bicí nástroje, zpěv, vokál). Kapela už dávno opustila Mersey sound, ale také west-coast ve stylu Beach Boys a orientovala se na britský hard rock – zejména na tehdy hodně populární Uriah Heep. Z jejich repertoáru převzaly písně Easy Livin´(Bílý vrány) a Look At Yourself (Hrej se mnou fair). Veselý kapelu pozdvihl na vyšší uměleckou úroveň nejen svým majestátním hlasem, soundem varhan, ale také stále osobitějšími skladbami, zachycenými na LPM Xantipa (1974) a Formule 1 (1975). Za předobraz art rocku bylo možno označit jeho minisuitu Touhy, za přispění jazzmanů Big-bandu Gustava Broma.
V roce 1975, po rozpadu sestavy Modrého efektu (Blue Effect), začal hledat Radim Hladík nové členy. Po přečtení uznalé recenze Jiřího Černého v časopise Melodie, kde byly pochváleny nejen Synkopy 61, ale především Oldřich Veselý, mu bylo nabídnuto místo zpěváka a klávesového hráče v Modrém efektu. Jeho odchod ze Synkop 61 nebyl jednoduchý, protože opustil skupinu po nastudovaném programu. Od září 1975 už Veselý působil v Praze a Modrý efekt doplnil vedle stálého bubeníka Vlado Čecha vynikající slovenský baskytarista Fedor Frešo (ex-Collegium Musicum). Tak vznikla první česko-moravsko-slovenská federální skupina. Tato sestava patřila mezi první průkopníky domácího art rocku s výrazně posílenou instrumentální stránkou. Album Svitanie (1977) potvrdilo tento trend, ale obsahovalo i osobitou verzi lidové balady Ej, padá padá rosenka, s famózní interpretací Veselého a s Hladíkovým brilantním kytarovým sólem. Na jaře 1977 odchází Frešo zpět do Bratislavy a od léta téhož roku je zpět v kapele staronový Lešek Semelka. Protože nemohli najít vhodného baskytaristu, rozhodli se hrát bez něho a basovou linku nahradil micromoog. Sestava byla následující: Radim Hladík (kytary), Oldřich Veselý (ARP Omni, klavír, sólový zpěv, vokál), Lešek Semelka (micromoog, synthesizer, sólový zpěv, vokál) a Vlado Čech (bicí nástroje). Tuto sestavu nejlépe charakterizuje povedený albový projekt Svět Hledačů (1979). Veselý se zde etabluje se svou nezvyklou skladbou Hledám své vlastní já. Po umělecké roztržce Veselý v létě 1979 ze skupiny odchází, třebaže dohrává smluvně ještě několik koncertů a po pětileté anabázi se vrací zpět do Brna.
Po jeho (ne úplně snadném) návratu v roce 1980 (kapela mu nemohla odpustit jeho odchod do Prahy), začala vnitřní přestavba Synkop. Synkopy 61 sice přitvrdily, ale nedostatek vlastního autorského potenciálu doplňovaly skladby světově známých kapel Queen, Kansas, Crosby, Stills And Nash.
Skupinu už koncem roku 1979 opustil zpěvák Michal Polák, v červnu 1980 odešel za občanským povoláním dostudovaného veterináře baskytarista Jan Čarvaš. Kapelu už dříve posílil multiinstrumentalista Vratislav „Aťa“ Lukáš, absolvent konzervatoře v Brně, který spolu s Veselým a Jiřím Rybářem razili plán progresivní přestavby skupiny. Kapela ztratila v názvu číslovku a Pavel Pokorný a kapelník Petr Směja se přizpůsobili. Nakonec byl do kapely přijat mladý talentovaný kytarista Emil Kopřiva a Petr Směja koncem léta 1981 po natočení grandiózního projektu Sluneční hodiny (1981) odchází do občanského povolání a hudbě se nadále věnuje amatérsky.
Velký úspěch alba s audiovizuálním představením znamenal práce na dalším projektu – Křídlení (1983). Také ten držel artrockovou linii. V sestavě ale došlo ke změnám. Odešel kytarista Kopřiva a byl nahrazen technicky dokonalým hráčem Milošem Makovským. Protože neodkladně končila doba grandiózních artrockových projektů i v Československu, rozhodla se skupina vrátit po delší době ke kratším skladbám. Z kapely odešel Lukáš. Výsledkem změny bylo album Zrcadla (1985), na kterém se vedle Veselého podíleli autorsky i kytarista Makovský a nový baskytarista a zpěvák Vilém Majtner. Všechna alba otextoval, až na drobné výjimky, Veselého pražský přítel – rockový básník Pavel Vrba.
Vydavatelství Artia připravilo pro zahraniční vydání anglickou verzi alba Křídlení – pod názvem Flying Time (1986). Kapelu na podzim 1987 opustil vynikající kytarista Makovský, protože získal pocit, že rockovou linii vytlačuje nový trend, práce s počítačem ve službách hudby. Veselý si totiž koupil počítač Commodor a hodlal jej funkčně zapojit do změny stylu kapely, který všichni hledali jako východisko. Synkopy opustil i klávesový hráč, zpěvák a houslista Pavel Pokorný a kapela zůstala jako trio. Po doporučení agenturou doplnila jejich řady kubánská tanečnice Carmen, která měla být vítanou změnou. Nestalo se tak a kapela ztratila mnohé rockové příznivce.
Veselý už v té době začal skládat hudbu pro divadelní představení a zvolna se přeorientovával z role aktivního rockového harcovníka do pozice hudebního skladatele. Trio Veselý-Rybář-Majtner v roce 1988 po odchodu exotické tanečnice doplnil zkušený kytarista a technický všeuměl Miloš Morávek s praxí ve skupinách Madmen, Regenerace, Progres 2, Futurum a Kern. Doba ale spěla k převratným společenským a politickým změnám.
Ještě v roce 1989 vydává Veselý albový projekt Dlouhá noc, který byl signován jmény Veselý a Vrba, i když na albu vedle jiných hostujících hudebníků vystoupily i tehdejší Synkopy. Projekt byl zajímavě proaranžován, ale byl vzdálen artrockové pompéznosti. V lecčems mohl připomínat projekty anglického zpěváka Petera Gabriela, ve kterém se tehdy Veselý zhlédl. Pozornost alba byla oslabena hektickými proměnami společnosti a tak projekt mnohým lidem takříkajíc „utekl“. Veselý byl navíc krajně nespokojen s odvážným, přesto podle jeho mínění nevkusným, a s obsahem díla nijak nekorespondujícím obalem. V roce 1990 se po koncertě v Brně-Žabovřeskách v hotelu Kozák už skupina nesešla k další spolupráci a členská základna se vrhla na podnikání.
Oldřich Veselý se svým společníkem Michalem Sedlaříkem založili nahrávací studio Bílý medvěd. Veselý začal skládat hudbu pro scénická (divadelní) představení, pro dokumentární filmy a pořady. Spolupracoval nejenom s brněnským studiem České televize, ale i s různými divadelními scénami nejenom v Brně, ale i daleko za jeho hranicemi. Přicházely i zakázky pro reklamní spoty a kampaně, krátkometrážní filmy. Se Sedlaříkem se později rozchází a stěhuje nahrávací studio do Offermannova domu na Baštách v Brně, kde s ním nějaký čas spolupracuje jeho bývalý spoluhráč Miloš Makovský. Oba společně pak realizují revoluční proces přechodu analogového záznamu do digitálního. Spolupracoval mj. i s Ignis Brunensis, a komponoval hudbu pro ohněstrůjná představení. Velmi zajímavým projektem byl Tactum Flaminis – spojení hudby, divadelního představení, na němž s Oldřichem Veselým spolupracoval Středoevropský orchestr bicích nástrojů Dama Dama, za průvodního slova herce Františka Derflera. Aktivit na tomto poli bylo mnoho a nelze je všechny postihnout. Pravděpodobně nejvýznamnějším projektem, pod kterým zůstává Oldřich Veselý jako hudební skladatel podepsán je lyrikál Odysseia (2005) podle Homéra v divadelním nastudování Městského divadla Brno. Libreto psal Veselého mnohaletý přítel Pavel Vrba.
Následně Oldřich Veselý společně s Pavlem Váněm odlétají za oceán, kde s místním bubeníkem vystupují v několika státech USA nejenom pro krajanské spolky, ale i pro místní publikum, např. v kalifornském Los Angeles nebo v mexické Tijuaně.
Vycházejí alba Samá voda, přihořívá…. (2003) mapující jeho scénickou hudbu a The Best Of Oldřich Veselý 1967‒2007 (2007), nabízející většinou nové alternativní verze jeho skladeb a zároveň výběrový průřez jeho tvorbou..
Společně s autorem této knihy napsal knihu Černý racek (Vakát 2009), která vyšla k jeho životnímu jubileu a mapovala jeho lidské a umělecké osudy.
Po mnoha letech se nechal Veselý přemluvit bigbítovými kamarády z Mikulova, se skupinou U nás se svítí, kteří u něho nahrávají, aby si s nimi zazpíval. Pozvolna se tak začal vracet k aktivnímu zpívání, k velkému překvapení jeho příznivců a obdivovatelů. Skupina se potom přetransformovala na E-band ve finální sestavě Oldřich Veselý (sólový zpěv), Petr Krkavec (kytara), Dalibor Dunovský (baskytara) a Pavel Bříza (bicí nástroje). Tato sestava pak natočila i album Restart (2011), které svým pojetím hodně překvapilo. Téměř žádné stopy po art rocku, ale reagující na soudobé trendy, včetně rapování (!) s mnohdy hodně sžíravými, ale i přemýšlivými texty. Do jeho života udeřila zákeřná nemoc, které i přes úsilí lékařů nedokázal čelit a 17. ledna 2018 jí bohužel podlehl. Odešla velká osobnost českého rocku…
Text byl použit z připravované knihy
Petra Gratiase - Třicet cest do rockového nebe,
která má vyjít v brněnském nakladatelství Jota.
Text je použit s výslovným souhlasem autora.